Zákon č. 106/1999 Sb.: Nejčastější problémy při poskytování informací (2.díl)
Tyto problémy by měl znát jak žadatel, tak i poskytovatel informací. Žadatel může znalosti využít k tomu, aby se dokázal účinněji k informacím dostat a poskytovatel zejména proto, aby problémy vyloučil a informace poskytoval tak, jak se očekává a jak by měl.
Ač zákon nabyl platnosti již před lety (1.ledna 2000), stále se neuplatňuje v míře, v jaký jeho tvůrci zřejmě doufali. V čem je tedy problém?
Můžeme si domýšlet, že dosáhnout otevřenosti v poskytování informací je problematické díky době, která zde několik desetiletí panovala. Dopracovat se jakékoli informace byl problém a pokud operujeme s takovou položkou, jako je myšlení a chápání lidí, je nutno si uvědomit, že ji nelze změnit ze dne na den či přijetím nějakého zákona.
Problémy při dodržování dotyčného zákona pramení zcela jasně z psychologického bloku, kdy se zkrátka dotyčná fyzická osoba zdráhá informaci poskytnout. Kořeny této neochoty mají původ v dřívější době a jsou stále podporovány jakýmisi pseudoargumenty či vlastními mylnými zdůvodněními.
Nejčastějšími špatnými zvyklostmi je pohledy na poskytování informací jako na činnost, která je jaksi „navíc“ k další práci. Což je samozřejmě omyl a pokud někdo bere poskytování informací jako víceméně nepovinný a otravný přívěsek k další pracovní náplni, není divu, že dopídit se vyžadované informace je někdy skutečně problém. Dalším problémem pocit izolovanosti úřednické práce od veřejnosti. Velice těžce a pomalu se prosazuje věc, která by měla být naprosto samozřejmou – průhlednost a jasnost činností úřadů.
Nejčastějším mínusem je nedodržování předepsaného postupu. Kamenem úrazu je, že poskytovatel nevydá rozhodnutí se zdůvodněním, případně dalšími náležitostmi. Touto „neformálností“ paradoxně nedochází ke zrychlení či lepšímu vyřízení žádosti, ale naopak se tím otvírají zadní vrátka pro poskytnutí jen části informací a následnému zamítnutí stížnosti s tím, že stížnost je možno podat pouze proti rozhodnutí.
Dalším velice častým problémem je odmítnutí celé informace nebo její části s odůvodněním, že se jedná o utajovanou skutečnost. Zákon toto samozřejmě umožňuje, ovšem problém je v tom, že za utajovanou skutečnost je poskytovatel schopen prohlásit naprosto vše v domnění, že se tím povinnosti poskytnout informace vyhne. Pomoc je v tomto případě jednoduchá – existuje zákon o utajovaných skutečnostech, který definuje, co ona utajovaná skutečnost je a co není.
Informace často nejsou poskytnuty s odůvodněním, že by mohly být zneužity v obchodním styku a zvýhodnit tak žadatele před konkurencí. Ani v tomto případě se nejedná o správný postup. I tyto informace by měly být součástí informačního toku a ostatně tím přispívat k celkovému hospodářskému vývoji.
Do kategorie až absurdních odmítnutí spadají důvody jako je neposkytnutí informací, protože je údajně k dispozici jen určitý počet výtisků nebo zdůvodnění, že podání informace je moc pracné. Sem je možno zařadit i stavění překážek, jako jsou různé šablony, formuláře, nutnost dokladovat identitu žadatele zbytečnými daty, omezování technickými prostředky (možnost podání žádosti jen určitým omezujícím způsobem) atd.
Existuje i další důvod, který úřady uvádějí ve snaze neposkytnout informaci – mlčenlivost. Má to však jeden zádrhel. Zatímco mlčenlivost se vztahuje k určitému zaměstnanci, poskytnutí informace je povinnost úřadu. Ostatně k této „polemice“ se jednoznačně staví §19, kde se praví: „Umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony.“
Poněkud diskutabilní je situace kolem ústního podání žádosti. Často jde poté při nevyřízené žádosti o konfrontaci typu „já to řekl – neřekl to“. Ani menší důkazní síla ústního podání by ovšem neměla být důvodem k nevyřízení žádosti.
Dostáváme se k další velké skupině nevyřízených žádostí – v tomto případě je neposkytnutí informací zdůvodňováno tím, že instituce není povinným subjektem. Povinným subjektem jsou i státní fondy a jiné organizace zřízené zákonem, jako například méně známé Správa státních hmotných rezerv, Český báňský úřad, Nejvyšší kontrolní úřad, Ombudsman, Úřad průmyslového vlastnictví, Česká národní banka a řada dalších.
Výše zmíněné typy špatného postupu jsou jen vzorkem z daleko širšího spektra, ale i přesto jasně ukazují, že je dobré znát argumenty, kterými je možno tyto postupy odmítnout a naopak pro úřady jsou ukázky vhodné k tomu, aby zákon 106/1999 Sb. aplikovali vhodným způsobem.
Odpovědět na příspěvek