Zákon č. 106/1999 Sb.: Jak se dostat k informacím a na co si dát pozor? (1. díl)
Zákon upravuje podmínky práva svobodného přístupu k informacím a stanoví základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány. Dále zákon definuje, kdo je povinen informace sdělovat.
Jde o státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.
Ovšem ne všechny informace, které se jich týkají, jsou povinny instituce sdělovat.
Zákon konkrétně z povinně sdělovaných informací vyjímá zveřejňování informací o soukromí fyzické osoby, jejím rasovém původu, náboženském vyznání, politických postojích či zdraví, pokud k tomu konkrétní osoba nedala písemného souhlasu. Také majetkové poměry fyzických osob zákonné povinnosti nepodléhají. Odmítnuto může být i poskytnutí informací, které by způsobilo střet s obchodním tajemstvím. Další informace, které není povinné poskytnout jsou utajované skutečnosti, předmět vyšetřování trestné činnosti a rozhodovací činnosti soudů či plnění úkolů zpravodajských služeb.
Žádost je možno v zásadě „podat“ dvěma způsoby – ústně nebo písemně. Písemná forma je samozřejmě vhodnější pro případ, že chceme mít jistotu „nezapření“ žádosti ze strany instituce, ovšem pro běžné informace je lepší požádat ústně. Zejména v případě informací, které je možno získat opravdu na počkání se ústní žádost jeví jako vhodnější. Pro rychlost vyřízení žádosti je důležité i to, na které konkrétní místo v instituci žádost předkládáme. Vrazit papír s žádostí například uklizečce nebo ho strčit pod první dveře skutečně není ta nejvhodnější možnost. Také pomoc poštovních holubů je lepší nahradit využitím míst, která jsou k tomu vhodná. Ideální jsou podatelny, informační kanceláře, sekretariáty šéfa celého úřadu nebo šéfa oddělení, pokud víme, že do jeho pravomocí poskytování informací spadá. Krajním případem může být i vrátnice.
Pokud žadatel uspěje v tom, že nebude rovnou vyhozen s odůvodněním, že „nějaké informace vám rozhodně nedáme“, měla by instituce žadateli sdělit případné náklady, které s poskytnutím informace vzniknou a které budou naúčtovány žadateli. Nejčastěji jde o cenu za fotokopie nebo náklady na práci úředníka související s vyhledáním nebo zpracováním informace.
Po podání žádosti následuje třicetidenní lhůta, ve které může dojít k několika situacím. V ideálním případě instituce poskytne informace. Dalším případem je situace, kdy je ve zmíněné lhůtě po žadateli vyžádána zpřesňující kritéria pro poskytnutí informací. Úřad má i možnost dělit žadateli, že konkrétní informace nejsou v působnosti úřadu.
Co v tomto případě? Žadatel se může do patnácti dnů odvolat a to písemně na stejném místě, na kterém podal žádost o informace. Žadatel se může v patnáctidenní lhůtě odvolat i v případě, že byla jeho žádost zamítnuta. V té chvíli o odvolání rozhodne ve státní správě nadřízený orgán, při výkonu samostatné působnosti obce rozhodne Rada zastupitelstva.
Pokud ani po odvolání úřad nevyhoví anebo ani odvolací orgán do 45 dnů (30+15) od podání odvolání nezareaguje, může žadatel podat žalobu k soudu. Jestliže mu soud dá za pravdu, zruší nesprávná rozhodnutí úřadů a nařídí jim žádost znovu projednat, přičemž se úřad musí řídit právním názorem, který vyslovil soud, stejně jako v kterémkoli jiném soudním případě.
Ovšem než-li se žadatel s rudýma očima a rozběsněný nad nevyřízenou žádostí obrátí na soud, měl by vzít v úvahu nakolik po informacích skutečně touží, měl by si spočítat soudní poplatky a hlavně – měl by si uvědomit, jak „rychle“ naše soudy pracují.
Spousta lidí při těchto počtech zřejmě vychladne. Bohužel.
Odpovědět na příspěvek