Sdílení dat při výkonu veřejné správy
Z předkládací zprávy k návrhu věcného záměru zákona o sdílení dat při výkonu veřejné správy je možné se mimo jiné dovědět, že:
"Věcný záměr zákona navazuje na předchozí legislativní úkoly vlády, které ukládaly vytvořit věcný záměr zákona o základních registrech veřejné správy, resp. věcný záměr zákona o výměně dat ve veřejné správě a o registrech veřejné správy."
Dále je z předkládací zprávy patrné, že návrh je v souladu s linií slaďování právních norem s EU a tak je návrh již nyní v souladu s ostatními příbuznými podobami aplikace základních registrů v zemích EU, pokud tam samozřejmě existují.
Pokud bude zákon přijat, předkladatel předpokládá, že bude dotvářet právní rámec pro další rozvoj a vzájemnou součinnost informačních systémů veřejné správy, které jsou již upraveny v zákoně č.365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, a pro komplexnější využití informací vedených v informačních systémech veřejné správy.
Stručně řečeno – zákon bude upravovat sdílení dat mezi orgány veřejné správy . Pod tím vším se skrývá široké spektrum upravených skutečností. Zákon by měl upravovat poskytování dat jiným orgánům veřejné správy a předávání daným způsobem. Kromě toho je definován i způsob přejímání informací a nakládání s nimi. Návrh zákona vznikal v podstatě na poli neoraném, samotné Ministerstvo informatiky v návrhu píše, že „V právním řádu České republiky dosud neexistuje právní předpis, kterým by byla upravena jednotná pravidla pro sdílení dat při výkonu veřejné správy, a to ani pro poskytování údajů z informačních systémů vedených jedním orgánem veřejné moci pro potřeby jiného orgánu veřejné moci, ani pro předávání údajů mezi informačními systémy typu registrů (rejstříků, evidencí, seznamů apod.) ve veřejné správě.“
Až posud je vše jasné a dá se říci bez problémů. Dá se říci – ideální nástroj pro uspokojení občanů, kterým samozřejmě vadí přebujelá byrokracie a s ní související problémy. Dosud bylo nutno se pořádně rozcvičit a pro vyřízení poměrně banálních záležitostí obíhat několik institucí a k tomu si u každé přičíst dobu, kterou má každá instituce k vyřízení konkrétního případu k dispozici.
Příkladem může být „kolečko“: Živnostenský úřad (vyplnění formuláře) – Finanční úřad ( potvrzení, že nedlužím žádné nedoplatky a podobně) – správa sociálního zabezpečení (opět potvrzení o nulových nesplněných závazcích) – Živnostenský úřad (převzetí živnostenského listu) – Finanční úřad (přihlášení živnosti) – opět správa sociálního zabezpečení (přihlášení). Pokud by navrhovaný zákon fungoval tak, jak si jeho tvůrci představují a ostatní doufají, stačilo by přijít na jedno místo a díky systému sdílení dat by dotyčná úřednice / úředník bez problémů získali všechny ostatní potřebné materiály z ostatní institucí.
Je tu ovšem několik „ale“. Kritikou z řad zákonodárců mediálně nejvíc vyčnívá zřejmě názor poslance Zbyňka Novotného. Co se mu tedy na návrhu zákona nepozdává? Nejzásadnější výtku má k bezpečnosti. Jde samozřejmě o ochranu osobních údajů, tedy téma v posledních letech tak citlivé a tolik probírané a nejen v souvislosti s informačními systémy. Ochranu těchto dat upravuje zákon 101/2000 Sb., ovšem nakolik je to postačující je přinejmenším diskutabilní. I sám ministr informatiky Vladimír Mlynář připouští, že „…systém sdílení klade vysoké požadavky na bezpečnost celého procesu. Nelze samozřejmě nikdy úplně zabránit tomu, aby úředník zneužil svých pravomocí a zjistil si o svém sousedovi, zda nemá dluhy u finančního úřadu“. Nakolik bude tedy bezpečnost zajištěna nad rámec již zmíněného zákona 101/2000 Sb.?
Vladimír Mlynář obhajuje systém doplnění dalších kontrolních mechanismů. Ve své odpovědi na kritiku ohledně zabezpečení uvádí tři různé způsoby další ochrany dat. Prvním z nich je pouze částečné zobrazení citlivých údajů – jako příklad může posloužit rejstřík trestů, kdy osoba dotazující se na rejstřík uvidí pouze stav záznam/bez záznamu, ale neuvidí již případný výpis trestů. Dalším kontrolním mechanismem je evidence jak dotazů do databáze, tak odpovědí. Tato evidence uskutečněné komunikace bude samozřejmě přístupna kontrole Úřadu pro ochranu osobních údajů. Posledním uváděným kontrolním mechanismem je možnost, která je co do důvěry občana v ochranu osobních údajů pro jednotlivce zřejmě nejpřesvědčivější. Občan má právo se jednou ročně bezplatně zeptat kteréhokoliv správce databáze zapojené do systému sdílení, jaká data a komu byla z databáze poskytována.
Kromě dalších výtek pan poslanec Novotný zmiňuje jednu, se kterou je nutno chtě nechtě souhlasit. Ostatně činí tak i ministr informatiky a problém ani nijak neskrývá a nebagatelizuje. Jde o aktuálnost, případně duplicitu údajů ve sdílených datech. Ministr navrhuje řešení – tedy jasné stanovení zodpovědnosti za určitý úsek dat. I když by to mělo být samozřejmé a bez toho by jaksi zákon pozbýval valnou část svého uplatnění, dovolím si o tomto dost pochybovat. Minimálně v krátkém časovém horizontu. Všichni si dovedeme představit, jak to asi s aktuálností databází v současnosti vypadá.
Vzhledem k tomu, že k plnému naplnění zákona a hlavně jeho opravdové využitelnosti v praxi se nebude schylovat ani v krátké době po uvedení zákona v platnost, dala by se tesat do kamene ministrova věta „Netvrdím, že vše vyřeší ze dne na den. Určitě bude ještě třeba zodpovědět mnohé otázky a vyřešit spoustu problémů.“
Vykročeno bylo správným směrem – teď je ovšem potřeba, aby se došlo až do cíle.
Odpovědět na příspěvek